Chlapecké příhody

V zimě jsme si nejčastěji hráli ve stodole. Ještě se často také mlátilo obilí cepy. Pro nás děti existovaly malé a lehké cepy, protože jsme také rádi pomáhali mlátit obilí. Jednou jsme si pozdě na podzim v zahradě postavili „altánek“. Už jsme tam dlouho nebyli, a tu jednou - bylo to v únoru nebo v březnu - jsme se při hraní v seníku podívali okýnkem na náš altánek. „Ach, náš altánek, jak to tam asi vypadá?“  A hned jsme šli do zahrady. Sníh už tál. Ale čekalo nás velké překvapení. V našem altánku ležely dva velké balíky surové příze. Protože se nedávno před tím topič Pazelt v továrně v sousedství dopustil krádeže a nyní seděl ”v lochu”, bylo nasnadě podezření, že si tu přízi schoval u nás - naše zahrada totiž sousedila přímo s továrnou pana Schuberta. Maminka šla hned k panu továrníkovi, který prohlásil, že příze je jeho vlastnictví. Za odměnu dal mně a Karlovi spořitelní knížky, každou se vkladem 50,- Kčs.  
Tyto peníze se mi za několik let velice hodily, když jsem právě měl nedostatek kapesného. Ještě jednou se zahrada pro mne stala zdrojem peněz, když jsem tam našel poškozenou padesátikorunu. Protože se nikdo z domácích nepřihlásil jako vlastník, patřila tedy mně. Pan vrchní poštmistr Balzer si ji vzal a vyměnil v bance v Liberci - a mně pak předal celých 50 korun.

    V oněch letech jednou o letních prázdninách napnuli své lano na dolním náměstí provazolezci. Pochopitelně jsme byli také mezi zvědavými diváky. Na konci představení vystoupil na lano jeden artista - oblečený jako opilec - a při chůzi po laně se kymácel a vrávoral. Po svém výstupu se tlačil v publiku a chtěl se nenápadně ztratit. Skupina kluků ho ale s pokřikem následovala a pokoušela se mu z hlavy strhnout paruku. Byl jsem v předních řadách za ním a pokusil se mu paruku strhnout, vtom mne ale ten artista s velkou silou udeřil svou hrubou sukovicí do hlavy. Tou sukovicí se oháněl, aby se zbavil kluků, kteří ho pronásledovali. V bezvědomí jsem upadl do písku, brzy jsem se ale vzpamatoval a odešel pomaličku domů. Hned jsem si potichu lehl do postele. Druhý den ráno jsem musel jet s maminkou do Bílého Kostela pro mléko. Hlava mne hrozně bolela a každý záchvěv vozíku jsem cítil jako bodnutí nožem do hlavy. V Dolní Suché se mne maminka náhle zeptala: „Je to pravda, že tě včera málem zabili?“  Pokusil jsem se o úsměv a odpověděl: „Ach - to nebylo tak zlé.“ Ale zůstala mi na  tu příhodu památka. Tam, kde mne ta sukovice zasáhla, je od té doby moje hlava trochu hrbolatá.