Mimoň 1954

Zdálo se, že duchovenstvo je tu jen proto, aby podporovalo zřizování JZD (Jednotných zemědělských družstev) a jejich práci, aby schvalovalo rezoluce apod. Program schůzí diecézních výborů MHKD byl určován na zasedáních celostátního MVKD  (ministr Jos. Plojhar) a od nich přicházel přes diecézní výbory do vikariátních schůzí, které se konaly přibližně čtvrtletně. Těchto “vikariátních konferencí”  se účastnili také okresní církevní tajemníci a rovněž litoměřický kapitulní vikář Msgre Oliva.

Po referátech následovala diskuze. Příspěvky ze strany kněží byly často jen parafrázemi referátů nebo přečtené výtahy ze článků v časopisech. Jen tu a tam se mluvilo také o nějaké aktuální otázce. Diskutující řečníci se dali rozdělit na oficiální “pochvalovače” (pochlebovače), na ty, kteří se přizpůsobovali, a na opatrné kritiky. Jednotliví spolubratři vytrvale mlčeli. Celkově se tyto konference vyznačovaly frázemi a formalismem, jak se to také všude objevovalo v tisku, v rozhlase a na shromážděních.

Jako vikář jsem se musel automaticky účastnit schůzí diecézního výboru katolického duchovenstva v Litoměřicích a potom řídit konferenci vikariátu v České Lípě. Před konáním těchto konferencí bylo kněžím vikariátu oznámeno téma, které se bude projednávat, případně byly uvedeny dílčí otázky, ke kterým by mohli diskutovat. Hlavní referát přednesl většinou Msgre Oliva sám, jinak obvykle vikář jiného vikariátu. Já jsem hlavní referát nikdy nepřednášel - a když jsem byl k tomu vybídnut, odmítl jsem to z důvodu nedostatku času na jeho přípravu. Jen asi dvakrát nebo třikrát jsem mluvil poněkud obšírněji k aktuálním otázkám. Jinak jsem se omezil jen na několik slov k jednotlivým diskusním příspěvkům, které jsem komentoval úsměvnými poznámkami: tak např. když administrátor Surý (Kováň) popisoval tamnější vzorné JZD, poděkoval jsem mu s poznámkou, že mu nezávidíme to vzorné JZD, ale spíše ty výborné jitrnice, které dostává od svých věřících při příležitostech zabíjaček. A tak měli spolubratři vždycky něco pro zasmání. Zato přítomným církevním tajemníkům tyto moje poznámky k smíchu nebyly.

Okresním církevním tajemníkem v České Lípě byl tehdy Gustav Plíšek, původním povoláním číšník. Když jsem byl v Mimoni teprve jen asi 2 týdny, objevil se na faře, aby si odvezl, jak říkal, skříňové hodiny, které ležely na půdě. Potřeboval je pro svou kancelář. Prý si je nechá opravit. Protože jsem právě spěchal na vlak do Radnice k předání tamnější fary (v roce 1953), ty hodiny jsem mu rychle vydal. Jak jsem se dověděl později, prováděl na jiných farách podobné obchody také. O tom se zmíním později.

O postních nedělích se na konci města konala ve “Svatém Hrobě” pobožnost křížové cesty, která byla hojně navštěvována.
V roce 1954 zemřeli mému kolegovi Joh. Böhmovi v Dubnici (Hennersdorf) rodiče. Proto hledal hospodyni. Zprostředkoval jsem mu slečnu Evu Hanušovou, laickou katechetku v Kadani, která  právě takové místo hledala. On s ní byl spokojen, ale Eva byla náladová a nestálá. Po několika měsících opustila faru a převzala potravinářský obchod v Dubnici. Později se přestěhovala do Liberce a v roce 1975 se ozvala zase dopisem.

Na podzim 1954 byla jedna slovenská řádová sestra z kongregace redemptoristek (Annuntiata Fabišiková) na léčení v plicním sanatoriu v Mimoni. Často jsem jí podával sv. přijímání a kromě toho jsem jí přinesl vždycky něco dobrého - pečivo, med apod. Její spolusestry pracovaly, tak jako dříve ona, v textilní továrně ve Šluknově. Později přišla jedna sestra z německého rytířského řádu (sestra Arnolda Nevřelová z domova důchodců ve Vlčím Poli) do plicního sanatoria. Jedna mladá spolusestra, která ji navštívila, přenocovala jednou u nás na faře. Já jsem se s ní později setkal jako s provinciální představenou na faře v Chrastavě, kde od roku 1969 asi 10 sester (většinou důchodkyň) této kongregace tvořilo konvent (sestra Terezie Kubalová). Tehdy ležela v plicním sanatoriu ještě také jedna jiná sestra, o jejímž uzdravení se pochybovalo. Ta potom brzy odešla, aby se podrobila nějaké těžké operaci. Jak jsem později slyšel od sestry Terezie (v roce 1973), tuto operaci šťastně přežila a uzdravila se. Na přání sestry Fabišikové jsem napsal humoristickou hru jednoaktovku, kterou pacienti zahráli na Mikuláše.

Tehdy bylo v Mimoni mezi věřícími poměrně hodně Němců. Ti by byli měli rádi německé mše sv. Pan Franz Scholz, který byl  mimo jiné také kostelníkem, shromáždil bez mého přičinění podpisy a podal příslušnou žádost u státních úřadů. Potom jsem dostal zprávu z MNV, že Ministerstvo vnitra tuto žádost zamítlo, ale Státní úřad pro věci církevní žádosti vyhověl. Od té doby pak byla jednou za měsíc v neděli kromě české mše sloužena také mše sv. s německým kázáním a zpěvem. Později jsem byl vyslýchán bezpečnostními orgány, jak došlo k těmto bohoslužbám v němčině. Po válce se sloužily bohoslužby v německém jazyce bez přerušení v Krkonoších, kde zůstalo mnoho Němců, údajně na pokyn ruských vojsk. V místech s vyšším procentem německých návštěvníků kostela byly později německé bohoslužby rovněž znovu zavedeny (např. v Rumburku, Liberci, Jablonci a v dalších místech).