Farářem v Radnici

Když byla vypsána fara v Radnici, zažádal jsem o ni. Považoval jsem za dobré, abych byl během války na odlehlém místě (za větrem). Kromě toho jsem z Kadaně neměl příliš daleko do Karlových Varů, kde naše sestra Hermylla (od roku 1939) řídila nemocniční kuchyni, ani do Mostu ke švagrové Hedwig a do Ústí  n. L. ke kmotrovi Karlu Rohnovi. Také pro rodiče a sourozence v Hrádku byla Radnice na trati Ústí n. L. - Most - Karlovy Vary, když jeli na návštěvu.

Před odesláním své žádosti o faru jsem se o její formulaci poradil s vikářem Sannigem v Kadani. On řekl: Uveďte tam, že jste během své činnosti v mnoha letech už získal značné zkušenosti v duchovní správě a (zarazil se) - já jsem pokračoval: “že konsistoř může být ráda, že žádám o Radnici”. On poněkud podrážděně dodal: “Co si vlastně myslíte? Radnice není špatná farnost. Co byste dělal, kdybych já (vikář) o ni požádal?” Na to jsem odpověděl: “V tom případě bych zažádal o Kadaň.” Pan vikář chvíli nebyl schopen slova, potom si začal stěžovat na mladé kněze, kteří by hned chtěli povýšit. Já  jsem ho uklidnil a řekl jsem, že jsem jen žertoval.

Když jsem podal svou žádost, představil jsem se v Klášterci panu hraběti Oswaldu Thunovi, patronovi kostela v Radnici. Byl to starý, jednoduchý a milý pán (starý mládenec). Pohostil mne mátovým čajem, který nesladil. Cukr (byla válka!) ten šetřil  pro své návštěvy. Pan hrabě akceptoval jmenovací dekret konsistoře a s působností od 1. 12. 1940 jsem byl jmenován v Radnici farářem. Instalace (ustavení) byla stanovena na 6. ledna 1941. Nechal jsem natisknout oznámení, která hrobník Bernt roznesl do všech domů příslušných obcí. Začátkem ledna napadlo velké množství sněhu. Z toho důvodu se nemohl k instalaci dostavit pan vikář. V jeho zastoupení se na instalaci dostavil pan děkan Rödl z Úhošťan (Atschau). Kostel byl při mši sv. plný věřících. Také moji rodiče a švagrová Hedwig z Mostu se svým synem Willim byli přítomnni.

Pohoštění odpovídající válečným poměrům sjednotilo na faře rodinné příslušníky, farníky a některé sousedy a známé. Paní hraběnka von Waldeck mi k instalaci darovala kuřivo a zlatem vyšívaný plášť na ciborium.
Pozval jsem také paní učitelku Budínskou z Bošína. Její propustka byla ale zprvu zamítnuta Zemskou radou. Já jsem pak její žádost podpořil dopisem na Zemskou radu, která dala svolení k návštěvě u mne v čase od 7. do 14. ledna. Paní Budínská přišla a pobyla u mne týden. Darovala mi drahocenné, bílé, zlatou výšivkou bohatě zdobené mešní roucho (za 3000 Kč),  drahocenné velum k požehnání a jedno antipendium. Kromě toho mi přinesla záclony na 3 okna. Jak mi řekla později, byla by mi ráda vedla domácnost. To jsem sice tušil, ale s ohledem na poměry by to nebylo možné.  Ona  to však nechtěla nikdy pochopit.

V lednu mi dodal truhlář Kunz z Dolních Kralup nábytek do kuchyně, který jsem si objednal v prosinci.
V prosinci 1940 byl kaplan Langhans z Kadaně poslán do koncentračního tábora v Dachau. Jednomu děvčeti, které bylo drzé v hodině náboženství, totiž řekl: „To jsi se naučila v BDM (Svaz německých dívek)?“  Jeho zatčení bylo veřejnosti zdůvodněno, že je to škůdce národa a válečný chamtivec. K tomu stačilo, že měl dostatek prádla a ošacení. Kaplanem v Kadani po něm byl Anton Ferbas, vysvěcený v roce 1935, který z Kadaně pocházel.
V této době jsem vyřezal asi 11 cm vysokou sošku sv. Rudolfa, kterou jsem také vymaloval. Později jsem ji dal v Mimoni tamnímu veterináři, Dr. Rudolfu Votrubovi, který mne o ni právě na svátek sv. Rudolfa požádal.
Občas jsem zajel na návštěvu své sestry Hermylly do Karlových Varů. Ctihodná matka představená mne pokaždé zásobila cigaretami (byla válka). Také sestry v klášteře totiž dostávaly lístky na tabák. Jednou mne tam vyšetřil oční lékař, který mi do očí nakapal jodovou tinkturu. Ve vlaku se na mne lidi nápadně dívali. Teprve doma jsem v zrcadle zjistil, že vypadám jako strašidlo.