V semináři 1929

V Litoměřicích bylo vzhledem k poloze města poměrně mírné počasí. Proto jsme se na podzim ještě dlouho těšili z našich týdenních vycházek. Na podzim roku 1929 byla bohatá úroda ovoce. Sedláci nestačili tuto požehnanou úrodu sklidit, takže množství, především hrušek, zůstalo na stromech nebo pod nimi. S povolením majitelů jsme přinesli mnoho tašek domů do semináře a uskladnili je zavěšené “na šibenicích”. Tak jsme nazývali naše skříně na oblečení před postelemi. Byly to dřevěné truhly opatřené vzadu prkny na zavěšení obleků.
    Každá ložnice měla své jméno. Nováčci (I. ročník) spali      “v ráji”, vedle spal II. ročník “v konírně”, III. ročník “v plynovém paláci”, IV. A V. ročník měly ložnice po dvou v tzv. “liščích dírách”.

    V ložnicích byly postele většinou odděleny španělskými stěnami. Biskup Dr. A.Weber dal pak brzy seminář renovovat. Při tom byly v ložnicích vybudovány kabinky pro jednotlivé studenty stěnami z překližek. Tunelem pod seminářem vedla železniční trať Litoměřice - Mělník. Vlak,  který projížděl před 5. hod., nás probouzel ze spaní už před zvoněním našeho budíčku. Dvakrát jsme byli probuzeni uprostřed noci. Jednou se přehlédl domovník a po druhé rektor.  Jeho hodinky se zastavily, on se vzbudil a myslel si, že domovník zaspal. Proto šel sám zazvonit. Ale bylo teprve krátce po 2. hodině v noci. My jsme se oblékli a šli do studovny. Pak jsme si uvědomili, že to byl omyl - a tak jsme  si zase lehli do teplé postele.

    O kuchyň v semináři pečovaly 3 sestry Boromejky s pomocí několika laiků. Jídlo bylo dobré a bylo ho dost. Často byl ovocný kompot, o svátcích dostal každý malou lahvičku sladkého červeného vína. Na některých stolech často zbýval kompot. Nechali jsme si ho přisunout a statečně ho zkonzumovali. Náš přítel Reichelt - zvaný vesnický farář - měl moc rád polévku. Jednou (právě při čtení u stolu) mu ostatní, domluveni posuňky, přisunuli polévkové mísy ze všech stolů, takže se stěží vešly na náš stůl.

    Představení semináře jedli s námi u zvláštního stolu. Vicerektor pil pravidelně k obědu půl lahvičky černého piva, druhá polovina lahvičky zůstávala na stole. Mysleli jsme si, že je to škoda, a jednou jsme si tu napůl vypitou lahvičku piva vzali a vypili. Potom přišel “Max”, druhý domovník, a bil na poplach. Teprve pak jsme se dověděli, že tu druhou polovinu lahvičky vicerektor pil k večeři. To znamenalo, že jsme museli to pivo zaplatit.
    
    Během jídla se většinou četlo, v prvních ročnících to byly od Weise Světové dějiny a od Pastora Dějiny papežů. Když byl rektorem Kan. Dr. Wagner, četly se také cenné romány (např. Shuhan, můj nový kaplan a jiné). Dvakrát týdně se četlo česky, ale jen během části jídla, pak dal rektor znamení ke skončení. Totéž platilo rovněž o dnech s vycházkami pro německé čtení.

    Jmeniny “představených” se také slavily v jídelnách. Kuchyně poskytla zvláštní sváteční pochoutku, pěvecký sbor přednesl skladbu pro mužský sbor a seminární orchestr zahrál dokonce nějaký šlágr (tango), což ovšem představení patrně vůbec netušili. V předvečer svátku pana rektora se teologové shromáždili před bytem pana preláta ve 2. poschodí a komunální prefekt šel k němu dovnitř gratulovat. Potom vyšel rektor Dr. Albert přede dveře a pěvecký sbor zazpíval dostaveníčko. Následovalo poděkování pana rektora, které jsme už znali zpaměti. To znělo: “Takže, děkuji pěkně, děkuji pěkně. Hezky jste zpívali, jen se zabývejte zpěvem, zpěv zušlechťuje, zpěv pozvedá mysl. Také jsem ve svém mládí rád zpíval - a musím říct, byl jsem dobrý zpěvák. Takže, hezky jste zpívali, děkuji, děkuji vám!“ A s radostným zamáváním nás propustil. Podobný ceremoniál se opakoval také u   P. spirituála. Ke konci svého poděkování nám P. Scherb obvykle řekl: “Tak, pánové, za to se vám pomstím!” Tou pomstou měl na  mysli sváteční jídlo, ke kterému patřila také svačina, při níž se nabízely housky s rybím máslem.